/ Historie /

Paní Perchta z Rožmberka zvaná Bílá paní

Paní Perchta z Rožmberka zvaná Bílá paní

Historie

20. červenec 2016

Asi nejslavnější z našich "bílých paní" je ta rožmberská, zjevující se na Krumlově, v Telči, Bechyni, Rožmberku, ale především v Jindřichově Hradci, kde je spjata i s tradičním rozdáváním sladké kaše chudým. Už B. Balbín přisoudil úlohu bílé paní právě Perchtě - tak, jak ji můžeme dodnes obdivovat na portrétu v bílých šatech na krumlovském zámku - dceři Oldřicha II. z Rožmberka, jejíž strastiplný osud odpovídá romantické legendě. Perchta se narodila v roce 1429 jako dcera jednoho z nejmocnějších mužů Českého království, Oldřicha II. z Rožmberka. Její matka Kateřina z Vartenberka záhy zemřela. Perchta přesto prožila šťastné dětství na milovaném Českém Krumlově. Vyrůstala se sestrou Anežkou a několika svými vrstevnicemi pod dohledem příbuzných a fraucimoru.

Měla ještě další sourozence: sestry Lidmilu a Kateřinu, která zemřela jako dítě, a bratry Jindřicha, Jošta a Jana. Uposlechla svého otce a byla ve svých asi dvaceti letech roku 1449 provdána za Jana z Lichtenštejna, vytržena z milovaného jihočeského prostředí a vržena do tehdy zcela německého Mikulova k lakotnému manželovi a pod nadvládu tchyně Hedviky z Pottendorfu, která mladou nevěstu upřímně nenáviděla. Manželství bylo uzavřeno ze zištných důvodů: Oldřich vkládal velké naděje do mocenských kontaktů svého budoucího zetě a počítal s tím, že Jan vzhledem ke svému bohatství nebude požadovat příliš velké věno. Lichtenštejn naopak chtěl pomocí věna řešit své finanční problémy. Perchta se v tomto obchodě stala pouhým zbožím, na její city se nikdo neohlížel. Krátce po Perchtině příchodu do Mikulova se začaly projevovat rozpory v charakterech obou manželů. Jan se věnoval zábavám, turnajům a pitkám, což Perchtu nikdy nelákalo. Byla na svou dobu vzdělaná a měla raději duchovní požitky. Lichtenštejna dráždilo, jak je "ctnostná", a stále častěji vyhledával spory.

Paní Perchta z Mikulova psala své dopisy, ojedinělé v české epistolární literatuře (epistolář = soubor dopisů). Nadiktovala jich různým písařům devadesát dva, jsou psány volskou krví na ručním papíře a uloženy v rožmberském archivu v Třeboni. Dopisy jsou plné nářku nad poměry, které vládnou na mikulovském dvoře, stížností na manžela, tchyni, švagrové. Jan z Lichtenštejnu ji týral, ukládali jí o život, žila v nouzi a opuštěnosti. Paní Perchta se vždycky podepisovala svým dívčím jménem, nikdy nepoužila příjmení z Mikulova nebo z Lichtenštejnu. Nikdy se totiž necítila paní na lichtenštenjských panstvích, byla pro ně jen chudá, trpěná příbuzná.

U dcery a manželky ze dvou nejbohatších rodů šlo o skutečnost těžko pochopitelnou. Do nebe volající zacházení s Perchtou i jejími dětmi přimělo k zásahu dokonce i Jiřího z Poděbrad. Od manžela Perchta nakonec utekla na rodný Krumlov ke svému nejmladšímu bratrovi Janovi, aby sklonek života prožila ve Vídni ve stálých sporech s Lichtenštejny o dědictví po svém zemřelém manželovi (zemřel v roce 1473).

Starala se o chudé a nemocné, navštěvovala je a obdarovávala. Chodila oblečená celá v bílém jako vdova po živém manželovi. Ke svému muži se už nevrátila. Zemřela na mor ve Vídni (2.5.1476), zřejmě když pomáhala nemocným. Je pohřbena ve Vídni - podle svého přání - v jiném kostele než Jan z Lichtenštejna.

Vše další patří už do říše legend. Neodpustila prý svému manželovi, když ji na smrtelné posteli prosil o smíření. Proto nemá po své smrti pokoj a za nocí bloudí jako duch po rožmberských hradech. Mezi nejznámější legendy patří ta, že se po své smrti paní Perchta zjevovala členům rožmberského rodu, a to v bílých rukavicích, když se mělo jednat o příznivou událost (například narození potomka), v černých, když měl někdo z rodiny skonat. Ohnivě rudý šat zase varoval před nebezpečným požárem.

V jedné komnatě Rožmberského hradu je dnes instalován romantický obraz Bílé paní. Se smutnou tváří píše jakousi hůlkou do písku pod svýma nohama záhadný nápis. Zatím nikomu se jej však nepodařilo rozluštit. Jedna legenda říká, že ten kdo odhalí smysl toho nápisu, osvobodí Bílou paní z jejího prokletí, dá jí klid a sám získá velký poklad.

Z toho plyne poučení, nenechte hněvu cloumat vaším majestátem déle než do západu slunce.

-erjé-